Rozhovor s autorkou Slovácké svatby v Čejči

„Já už tady ten krojový cirkus znovu roztahovat nebudu!"

Těmito slovy, jimž předcházela výzva, aby si všichni představení co nejvíc užili, hecovala autorka a režisérka projektu Svatba v Čejči Katka Malíková účinkující před poslední reprízou. Odehrála se v neděli 2. března v místní sokolovně. Nadšené ohlasy po vydařené podzimní premiéře si vyžádaly hned dvě jarní reprízy, které znovu zaplnily sál do posledního místečka. Program, který autenticky rekonstruoval průběh krojované svatby ze začátku 20. století, podle zápisů sběratelky Františky Svobodové Goldmannové, přilákal do Čejče publikum z širokého okolí. Jak složité bylo komponovaný pořad nacvičit? A uvidíme ho ještě?

Jak se vydařila repríza, respektive obě reprízy pořadu Svatba v Čejči, které se pro velký úspěch listopadové premiéry konaly o minulém víkendu?
Za mě nad očekávání. Bylo tam několik lidí, kteří pořad viděli dokonce třikrát a nedělní reprízu hodnotili jako nejlepší. Přišlo se podívat hodně lidí z okolních i vzdálenějších obcí a bylo jich víc než Čejčáků. Přilákala je zvědavost, protože o pořadu slyšeli nebo četli.

Místní jsou vůči výkonům domácích často shovívavější. Jak reagoval sál, v němž seděla většina přespolních?
Z tohohle jsem měla opravdu obavy, protože v listopadu jsme hráli před domácím až rodinným publikem. A při reprízách už jsem věděla, že diváci nejdou podpořit kamarády a příbuzné, ale očekávají nějakou kvalitu a úroveň. Překvapilo mě, že to na ně zapůsobilo úplně stejně jako na to listopadové publikum. Slyšeli jsme jenom chválu a uznání. Úroveň folklóru v Čejči prý mile překvapila.

To si říká o další reprízu...
Slíbila jsem účinkujícím, že už žádná nebude (smích). Když jsem v neděli přišla do zákulisí jako takový motivační kouč, řekla jsem: „Strašně moc si to užijte, protože je to naposled. Já už tady ten krojový cirkus nikde znovu roztahovat nebudu." Takže asi nebude, neplánujeme to. Sice se říká nikdy neříkej nikdy, ale já mám ráda nové výzvy.

A jaká tedy bude další výzva?
Ta už nebude folklorní. Mám před sebou jiný velký úkol. Naše škola letos oslaví 100 let a toto výročí chceme lidem připomenout. Přála bych si, aby Čejčáci byli na svoji školu právem pyšní a taky aby všichni věděli, jak vznikla. Historie její výstavby a okolností kolem ní je velmi zajímavá. Mnoho místních možná ani netuší, že jde o významné architektonické dílo dvorního architekta Tomáše Bati – Františka Gahury.

Chystáte i nějakou velkolepou akci pro veřejnost?
Poslední den školy chceme odpoledne uspořádat velkou akci pro Čejč a široké okolí. Škola se promění v jakési muzeum s historickými fotkami, artefakty, odkazy na Gahurovo dílo, ale ukážeme ji taky v současné podobě, jak dnes přistupujeme k výuce a vzdělávání.

Pan Bravenec, který tu založil tradici hodových výtvarných výstav, by se letos dožil 80 let, takže i jemu vzdáme při této příležitosti hold. Ve stejný den budeme slavnostně otevírat novou venkovní polytechnickou učebnu a chystáme i bohatý kulturní program a další aktivity pro všechny návštěvníky.

Vraťme se ale ještě ke svatbě. Kde a kdy vznikla ta myšlenka ji podle 100 let starého zápisu přenést na pódium?
Asi před sedmi lety, když jsem listovala nějakými historickými materiály ve škole. Zaujalo mě, jak detailně je svatba v Čejči zaznamenaná. V okolí už se podobné projekty uskutečnily, většinu jsem jich viděla a chtěla něco podobného udělat i u nás.

A příležitost se našla v souvislosti s výročím sběratelky Goldmannové?
První impuls přišel od Magdy Řičicové v souvislosti s její absolventskou prací. Chtěla akci zrealizovat na podzim a tam už se nabízel termín stého výročí od jejího úmrtí. Vyšlo to na den přesně. Je fajn, když věci vycházejí.

Co tě na tom sesbíraném materiálu tak oslovilo? Jen to, že byl místní?
Překvapila mě detailnost toho zápisu, který jsem předtím vůbec neznala, ačkoliv s říkadly od stejné sběratelky pracuju v Pomněnce už léta. Přímo si to říkalo o oživení.

Připomeňme si, kolik se na programu podílelo lidí?
Asi devadesát, včetně pomocníků v zákulisí.

Vypadl někdo v průběhu nácviku?
To ne, ale do repríz s námi čtyři lidi, z různých důvodů, většinou rodinných, nešli. Ale našli jsme okamžitě náhradníky.

Koho jsi zapojila? Program asi stál na místních fungujících souborech.
Samozřejmě ženský a mužský sbor, které nacvičují pravidelně. Ženský sbor vede Maruška Vaněčková, mužskému sboru občas pomáhám s nácviky i já. A samozřejmě dětský soubor Pomněnka, který funguje pod školou. Oslovila jsem i bývalé členy Pomněnky, kteří dnes vlastně tvoří čejčskou chasu. Nebyl tam jediný účinkující, který by Pomněnkou neprošel. Pravidelně sice nenacvičují, ale jsou vždy ochotni pomoct. Dělá mi velkou radost, že úsilí a čas do nich vložený nepřišel vniveč, že je folklor pořád baví a má tak v Čejči své pokračovatele. Je ale velká škoda, že se tu nenajde nikdo, kdo by s nimi chtěl systematicky pracovat a já už to při svém vytížení nedávám. A pak tam byla samozřejmě taky skupina ženáčů včetně pana starosty, z nichž někteří jsou také odchovanci FK Pomněnka.

No, a nesmím zapomenout na Miločanku a naši cimbálku Mládí. Leoši Porubovi patří velký dík, že do toho se mnou šel, s úpravou notového materiálu si dal opravdu velkou práci.

Jak těžké bylo takový program nacvičit se skupinami, které spolu nejsou zvyklé pracovat?
Nenacvičovali jsme společně, to až na generálkách. A vzalo to opravdu hodně času. Středy jsem zkoušela s Pomněnkou, neděle s chasou a se ženáčema. Nejjednodušší nácvik byl se členy divadelního spolku. Těm se snažím psát scénky na míru a pak podají výkon přesně podle mých představ.

Drželi jste se zápisu striktně nebo jsi někde kvůli dramaturgii upravovala?
Držela jsem se předlohy, ale protože je opravdu hodně detailní, spoustu věcí jsme museli vynechat, abychom se vešli do dvou hodin. To byl strop, přes který jsem nechtěla jít. Taky se střídaly scény na dvou pódiích, což tu dramaturgii osvěžilo a pomáhalo udržet pozornost. Samozřejmě vše bylo nutné doplnit tematicky písněmi, tanci a scénkami, aby to bylo divácky poutavější.

Bylo něco, co tě při přípravě nebo představeních překvapilo nebo zaskočilo?
Mile mě překvapilo, že se bavili i nefokloristi, líbilo se to mladým lidem a někteří diváci přišli opakovaně. A taky, že děcka z Pomněnky si mnoho věcí zapamatovala a pamatují, takže to mělo i vzdělávací přesah. Po nedělním představení za mnou přišla stará paní, kterou neznám a ani není z Čejče, a říká: „Paní ředitelko, vy jste mě přenesla o sedmdesát roků zpátky. Já jsem měla pocit, že su na svojej svatbě. Já jsem celou dobu bečela a vzpomínala. To byla taková radost!" Už jen pro tohle vyznání by to stálo za to.

Vytisknout stránkupublikováno 18. 03. 2025, zobrazeno 341x, dnes 2x